Většina lidí Thaurem jen projede. Já jsem vystoupila a šla pěšky. Kdo jde pomalu, vidí víc: napůl otevřenou okenici, srdce z kamene, meteostanici, ve které se zrcadlí nebe. Tady jsou moje malé nálezy a jak jsem je fotografovala.
Rám z trávy
Kostelní věž fotí každý ze silnice. Já jsem si klekla do vysoké trávy a fotila skrz stébla. Rozmazaná stébla v popředí tvoří rám, věž stojí ostře mezi nimi a mraky udělají zbytek. Jeden krok stranou, o půl metru níž, a z pohlednice je najednou vlastní obraz.


Popředí vypráví s námi
Nahoře okenice, napůl otevřená jako ospalé víčko. Dole tři latě plotu, měkké a rozmazané. Mezi nimi vede omítkou prasklina, skoro jako cesta nahoru. Popředí nechávám schválně neostré, aby ho oko vnímalo, ale doputovalo k oknu.
Ostrost jako ukazatel
Bílý náprstník se naklání přes starý dřevěný plot, jako by se chtěl dívat na ulici. S otevřenou clonou je ostrost jen na květech. Plot vede jako linie do hloubky a červené muškáty v pozadí se mění v jemné barevné skvrny.

Odraz
Stará meteostanice na zdi domu. Až na druhý pohled jsem si toho všimla: ve sklech tří budíků se zrcadlí mraky a hory. Stanice tedy ukazuje počasí dvakrát, jednou ručičkou a jednou jako obraz. Takové chvíle se nehledají, najdete je, když se zastavíte.

Jeden motiv, hodně prostoru
Kámen ve tvaru srdce na betonové zdi. Malé zelené jablíčko na rezavém plechu. Oba motivy jsou drobné, a právě proto jim dávám hodně místa. Klidné plochy kolem, malá hloubka ostrosti a z maličkosti se stává hlavní postava. Srdce tam mimochodem postavil někdo jiný. Já jsem ho jen našla.


Linie
Trávy visí přes betonovou zeď a v protisvětle kreslí jemné oblouky. Obrubník vede jako podle pravítka k obecnímu úřadu. Kvůli tomu jdu úplně k zemi, skoro do výšky očí s kamenem. Linie vedou pohled, aniž by si toho člověk všiml, a dávají směr i tomu nejobyčejnějšímu místu.


Staré železo, červené akcenty
Rezavý pluh, mezi tím pavučina, která se třpytí v protisvětle, a vzadu čeká traktor. O kus výš stará stodola s rozcuchanou střechou a vedle ní červený obraceč sena jako slunce z kovu. Taková místa miluju: vyprávějí o práci, o letech, o lidech, kteří nejsou na fotce, a přesto jsou všude.


Pohled vzhůru
Nakonec jsem se podívala nahoru. Kříž na světlé zdi kostela proti hluboké modři, kříž na šindelové střeše mezi mraky. Z žabí perspektivy se nebe stává klidnou plochou a všechno rušivé zmizí. A pak, mezi okapem a balkonem, fialové tričko na sušáku, které tančí ve větru. I všední den má svou poezii.



Pro dobré fotky nemusíte jezdit daleko. Stačí zpomalit. Přesně tenhle cit pro detail přináším i do vašich fotek: do vaší firmy, vašeho produktu, vašeho všedního dne. Malé věci často řeknou o vás nejvíc.
Poptat focení